Červenec 2018

Kde se stala chyba

27. července 2018 v 14:05 | Petr Šafránek |  Povídání
Možná první chybou bylo stvoření člověka. Příroda do té doby běžela, jak měla, nikdo ji vědomě neničil a tak jsme mohli vzniknout také my, "páni světa"! Napřed se nic nedělo. Báli jsme se všeho, ale jíst se musí a tak jsme se ze sběračů čehokoliv stali i lovci, posléze pastevci a zemědělci. Samozřejmě sem tam lovilo něco nás, ale nejsilnější jedinci přežívali a rozvíjeli se. Báli se hlavně živlů a uctívali vše kolem sebe, včetně stromů, studánek, větru a podobně a v symbolech model a totemů se klaněli i medvědům, vlkům, orlům nebo třeba lvům. Bohy viděli všude, vše byla jejich vůle. Vážili si všeho kolem sebe a byli součástí přírody. Byla prvobytně pospolná společna a více méně matriarchát, neboť ženy byly nositelkou rodů. Možná to byl první socialismus, vše patřilo všem. Už tehdy se ale začalo krást druhým kmenům, jídlo, bojovalo se o lepší loviště a kradly se i ženy. Objevili se první šamani a různí další vykukové. No, někteří byli poctiví léčitelé, bez nichž bychom nebyli.
Člověk se vyvíjel, stával se z něj homo sapiens, ironicky řečeno člověk moudrý. Mám dojem, že z přemíry moudrosti oproti lidoopům začal dělat chyby. Vynálezy měnil ve výhodu proti druhým. Zbraně se z nástrojů lovu staly nástroji válek. Rozumní byli tvrdě umlčováni a moc a bohatství začalo postupně vládnout. Je zajímavé, jak někteří řečtí a římští filozofové věděli, co nás čeká v budoucnosti. Nikoho nezajímali. Mám pocit, že tomu tak je dodnes. Nenaslouchat názorům moudrých lidí, rozumějících důvodům proč a kam jdeme.
Také začal čas šlechty, původně nejlepších hrdlořezů knížecích, císařských a jiných vojsk. Udělovalo se léno. Vymyslely se peníze, neboť směnný obchod nevynášel. To nebyly diktatury, to byla vláda mečů. Obyčejný člověk se stal majetkem. Největší řezníci vytvářeli státy, které drželi násilím. Silnější žral slabšího. A tak se vesele válčilo, někdy dokonce ve jménu zachování světového míru. Moci se ujala i církev a naučila lid bát se Boha, aby byl jako poddajné ovce. Sama bohatla.
S vynálezy rostla moc člověka a stával se nebezpečným i sám sobě. Přírodu drancoval a drncuje. Válčení nikdy neustalo. Dva nejnebezpečnější vynálezy, dynamit a atomová energie, byly hbitě využity v armádách. Bylo zahájeno udělování Nobelových cen. Soudím, že i v nich už rozhoduje politika. Jak mohli dostat Nobelovu cenu míru dostat krvaví válečníci Mandela a Arafat? A také Obama, za jehož dvou vlád nebylo dne, kdy USA někde neválčily?
Pokud se týká současného stavu, morálka jsou dnes peníze. Jen trochu záleží na výšce jejich hodnoty. Je úsloví "příklady táhnou". Jaké příklady máme dnes? Se souhlasem a z vůle mocných zaneřáďujeme zem, ze které žijeme a také oceány. Tak kde se stala chyba? Vůbec mě neuklidňuje, že někteří politici říkají, že globální oteplování není. Nadáváme na vlády, které jsme sami zvolili. Zkorumpovaní politici žijí tedy z naší vůle a my jim to trpíme.
Když tohle vše shrnu, tak chyba se stala, že se vyvinul člověk. A co si budeme namlouvat, my nic, my muzikanti. Chyba je v každém z nás. Nebojíme se ničeho a měli bychom se bát sami sebe.
Platí stále: Quo vadis, domine!
Ještě, že námět týdne není na téma, jak chyby napravovat

Poezie prázdnin 2

21. července 2018 v 12:39 | Petr Šafránek |  Poezie
Stará vesnice (Přestavlky)

Jak to, že se stále vracím
do té malé staré vesnice?
Že mi voní venkovem,
půdou polí a chlévy?
Zní zvuky chlévů a maštalí,
kejháním a kokrháním?
Vždyť mě tu nikdo nevítá.
Všichni, co jsem měl rád, nejsou.
Nikdo mi neřekne:
Zikmunde, co je nového ve světě?
Čtyřicet let časem zpět,
vše se v duši promítá.
Kamarádi z dětských her
se rozprchli do světa.
Staré lípy ke kapličce
také nikdo nevrátí.
Včera není dnes.
To zpívala tehdy Eva Pilarová.
A platí to stále.
Ze staré komory, sušárny chmele,
je pyramida rozbředlých vepřovic.
Jen břidlicové tašky
spadlé se střechy stavení
jsou jako kámen věčné.
Kopřivy se vlní na dvorku,
který kypěl životem.
Obraz venkovské usedlosti
se rozbil a rozpadl.
Ale střípky šťastných dětských let
se v duši znovu skládají.
Obrazy srdce se nerozbíjejí.

Kouzlo venkova

20. července 2018 v 16:03 | Petr Šafránek |  Poezie
Tajemství (dvůr jako kdysi)

Vůně jetele chmele a jablek
nasládlý pach chléva
a světlo hvězd padá do dvora
šelest vánku v listí ořechu
třepotavý tichý let netopýra
dvůr i starý ořech spí
a jenom malý chlapec
schovává své strachy pod střechu

Rozmarné léto

20. července 2018 v 15:23 | Petr Šafránek |  Povídání
Je krásný sluneční den na Vysočině. Již ráno jsem byl pro vodu u studny, asi 800 m. Máme tu vnoučata, tím pádem má Hanka v péči čtyři děti, Davídka, Kubíčka, Tinku a mne. Udělal jsem snídaně a zapřemýšlel o prázdninách mých dětí, jejich rodičů. Syn tu býval s babičkou lavskou od jednoho roku, dcera ode tří. My dva s Hankou v době našich dovolených, než jsme začali oba učit na středních školách a měli také prázdniny. Byly to krásné časy, pěkně se vzpomíná. Jen nám nejde do hlavy, jak to babička zvládala.
Pak jsem šel ve vzpomínkách dál, na má dětská a školní léta u tety Maně a stréca Václava v malé vesničce Přestavlky. Byla tu tehdy kupa dětí. Strýc měl hospodářství. Tři krávy, dva koně, Furina a Fuksu, prasata a veškerou drůběž. Hus a kvočen jsem se bál, koní také. Kolem hospodářství byla spousta práce. Mojí záchranou byl velký ořech ve dvoře, na kterém mě nikdo nenašel. Z dětsví dobře znám, kolik je práce na polích, se sklizní všeho a kolem zvířectva. Pamatuji si mlátčku ve stodole. Mnohé děti už dnes znají jen krávu Milku, chléb roste v marketech. Velmi se mi líbila sklizeň chmele. Stréc byl odborníkem na chmel v Tršické oblasti. Taky ve mně zůstala vůně chmele, šrotu s kopřivami, země při vyorávání brambor a ve stích a na komorách vůně starého železa, kolomazi a kůže z koňských postrojů. Vzpomínky sem později vyjádřil v pár mni příbězích, rádoby básních. Budou v poezii. Přeji vám všem, přátelé a přátelky, krásné leto. Váš Petr Harry