Červen 2012

Léto budiž pochváleno

30. června 2012 v 11:19 | Petr Šafránek |  Poezie
Všechny vás zdravím a přeji vám krásné a jen pěkně rozmarné léto. Posílám vám svůj letní výběr, je to pozdní sběr. Vždy jsem toužil po volnosti duše a býval jsem krutě svázán svými povinnostmi, které jsem se snažil plnit co nejlépe. Dá se říci, že jsem skoro záviděl bezdomovcům a romům (ovšem jen tu jejich volnost, svobodu a nezatíženost). Dá se říci, že ji mám teď a proto si ji také užívám. Tu pohodu, když před vámi stále není to co MUSÍŠ! Řek bych, že jsem naplnil podle Kiplinga
zákon brahmánů vystudovat, splodit syna a zajistit finančně rodinu, věnovat se službě veřejnosti a pak odejít bezdomoví. To poslední jsem nepřevzal, já se vrátil do klidu domoví. A dál se snažím rozdávat lásku a pohodu.
Mějte se parádně a vaši blízcí také.
Váš Petr


Volnost

Volnost je dálka vrcholků hor
Volnost je padající lavina
Volnost je podzimní vítr
Volnost je divoká letní bouře
Volnost je pohyb mořských vln
Volnost je věčný šum lesů
Volnost je světlo dalekých hvězd
Volnost je plachetnice na moři
Volnost je prostor zimních plání
Volnost je nekonečný den
Volnost je nekonečná noc
Volnost je vodopád na skále
Volnost je hloubka moří a oceánů
Volnost je výška modrého nebe
Volnost je rychlost světla
Volnost je kůň pádící stepí
Volnost je let skalního orla
Volnost je vzlet nespoutané duše

Lesní stráně

Mám rád vůni a bzučivé ticho
zarostlých malinových strání.
Nejvíc mi voní o polednách,
když před sluncem se sklání.

Hladiny

Zrcadla mraků, stromů, ptáků
Slunce, měsíce a hvězd
Tisíce zrcadlení
Do snů mohou duši vést
K tichému zamyšlení

Letní noc

Orchestr cikád poutníku přidává
Lampy prosvětlují zeleň stromů
Z luk teple voní jetelem
Zvolna zhasínají světla oken domů
Černým nebem září jiskry ohně hvězd
Duše zalyká se vůní nočních cest
Vysočina

Slunce již sklání hlavu
a na západě se chystá
sklouznout za kopce
a dopřát zemi oddechnutí
od svého horkého dechu.
Krajina se teplem zamlžuje.
Kam do dáli dohlédnu,
plynou hřebeny lesů a kopců.
Vysočina jako by se v jejich vlnách
protahovala před spánkem.
Její barevnost tmavne i bledne
a přesto je stále krásná.
Ptáci zvolna utichají
a už mohu jen čekat,
kdy se na nebi objeví večernice.
A po ní hned další hvězdy.
Večerní koncert začínají cvrčkové.
Sedím nehybně na kopci,
jen se dívám a naslouchám.
Jsem jen malou částečkou krajiny.
Pomalu mi z duše mizí šrámy,
opadávají denní starosti.
Vysočina mě objímá
a vánkem mile hladí.

Stmívání

Stmívá se
v duši kvete černý stín
krajina dnem opilá
chytá večerní splín
květy dovoní
a ptáci dozpívají
šípkové Růženky
už také usínají
já neusínám
v uspávaném kraji
naslouchám koncertu
cvrčkové serenádu hrají

Co přináší letní vítr

Zbožňuji vonící letní vítr
Voní senem z pokosených luk
Voní mateřídouškovými stráněmi
Voní těly dívek od řeky
Voní zrajícím chlebem obilí
Voní rozehřátými lesy
Voní stájemi a chlévy vesnic
Voní zahradními hospůdkami
Voní černými bezy a lípami
Voní teplými dešti a bouřkami
Voní jetelovými poli
Voní kouřem ze dřeva
Voní vodami rybníků
Voní horami na obzoru
Voní cestami, dálkou
Předzvěstí cest

O životě

21. června 2012 v 20:32 | Petr Šafránek |  Poezie
Říkanka pro dospělé

Tmavým nebem táhnou mraky,
pod tím nebem táhnem taky
svoji kárku s osudem
a neznáme s jakým.
Se štěstím, jak s přeludem?
Za námi jsou dvou kol stopy,
do dvou stran se osud klopí,
budem tu či nebudem?


Pomníčky u cesty

Všichni se někam ženou
po té asfaltové šňůře.
Motory přehlušují ptáky,
dým výfuků vůni stromů.
Auta míjí rychle křížky - hůře,
těch, co nevrátí se domů,
kříže vrahů, hlavně jejich obětí.
Ekipa jezdců kolem proletí
a jenom Kristus,
visící na bezramenném kříži
s hlavou skloněnou,
nese tu lidskou tíži.

Poutníku, plavče, jsi doma!
zpívají mi slunce, oblaka a ptáci.
Křehké i silné slovo doma,
první a poslední ostrov ve vesmíru,
přístav ztroskotaných lodí,
zvedá moji otřesenou víru.
Má drahá je tu, Solvejga,
ne ona, já byl slepý.
Nornám, točícím kruhem osudu,
se sudba rozbíjí
a já, napůl utonulý plavec,
šťastný jako dítě usínám
v náruči Solvejgy a domova.

Jdi za světlem

Ve smutném pokoji
žije sám smutný člověk
v pokoji má klec
v ní žije smutný pták
člověk má černé myšlenky
ale říká si, nejsem tu sám
mám v kleci přítele
pták se moc bojí
že zapomněl létat
a proto nezpívá
ale říká si, nejsem tu sám
mám tu nepřítele
oba jsou pesimisté
člověk může vše vyřešit
otevřít svoji a ptákovu klec
pták se může utrápit
ví, že nemůže létat
i když mu nezastřihli křídla
samota je pro oba
černá kočka s jedovatými drápy
a stačilo by jen
člověku rozzářit světlo v duši
Cesta

Sedím u okna vlaku sám mezi lidmi
Z krajiny do duše čerpám
Co nejvíc té jarní krásy
Která běží nezachytitelně kolem
Je to hojivý zelený balzám
Najednou jako by nebylo nic jiného
žádné problémy a žádné pokrytectví
Vždyť každý den je krásný
Krajina je jak nádherná žena
S věncem květů ve vlasech
A najednou se dívám ven
Přes obraz té ženy na okně
Nesmím dýchat, aby se neztratil
Malá dívenka, co si hrála v kupé
Se najednou na mě podezřívavě dívá
Může vědět, co si myslím a cítím?
Napovídá mi kulatou plechovou plackou
Kterou má připnutou na halence
Nikdy není pozdě totálně zešílet