Duben 2012

Poezie lásky

22. dubna 2012 v 20:47 | Petr Šafránek |  Povídání

Kdysi jsem viděl v ČT poslední rozhovor s Jeanem Maraisem v jeho nádherném zahradním domě. Tehdy jsem pochopil, i když byl můj oblíbený filmový herec, jaký je do hloubi své duše ale hlavně svého srdce umělec (každým coulem je jen velmi hrubě řečeno). Krásný interiér domu s jeho nádhernými obrazy a plastikami, kouzelná zahrada a nad to moudrý starý pán plný pokory. Kdysi mi chvíli vadila jeho orientace, ale od jisté doby mi tohle nedělá problém. Ten rozhovor, poslední před jeho blízkým úmrtím, na mne hluboce zapůsobil. Krásně vykládal, co krásného i smutného prožil a byl za to Bohu vděčný. Jakoukoliv otázku odpověděl. Když se jej na konci rozhovoru zeptali, jaké by řekl životní krédo, zamyslel se a řekl: "Nejsem natolik moudrý, abych mohl udílet rady a vymýšlet kréda. Jestli mohu něco říct, tak to nejdůležitější v životě je láska. Láska k lidem, ke všemu."
Mám tu čest psát už deset let úvodníky do našeho místního tisku, novin místní olomoucké části Holice. Proti panu Jeanovi jsem malá pršavka v záhoně nádherných růží. Na každé Vánoce ale nikdy nezapomenu lidem popřát lásku a aby se jim nezjevovala jen v čase vánočním.
Pokud se ještě týká mě, tak asi víte, že do mobilu je možno si dát pozdrav. Zasmějete se mému vývoji. Kdysi jsem tam měl citát z filmu Rob Roy: "Čest je jediny dar, který dává muž sám sobě a nemůže mu ho nikdo vzít, pokud se ho sám nevzdá." Posléze jsem po různých zdravotních kotrmelcích, kdy jsem poznal, jak manželce na mně moc záleží a jak mě má ráda, až by ji to zničilo, přešel na jiné téma: SINE AMORE NIHIL a CARPE DIEM. A co mne dál vedlo k poznávání poezie všedních dnů, které nejsou všední? Dávno ve mně spalo tohle vyznání:

Vyznání
V prostoru duše je místo, kde nepřestávají kvést
představy člověka. Je v něm něco milého,
slabšího než šelest vánku v peří ptáků
a nezachytitelného tak, jak uvadá i nejkrásnější květ.
Je to sen, do kterého se člověk zahaluje.
Tam se cítí nejšťastnější a cítí i s nešťastnými.
Něco tam září. Lásky, touhy a zázraky.
Člověk zde žije za vteřinu celé věky.
Je šťastný tisíc let, aby po procitnutí
propadl na milion let do hlubin moře zklamání.
Přitom tam letí vstříc hvězdám.
Letí do světa krásně nepochopitelného.
Uniká bolestem a starostem.
Šumí v něm hudba dobra a shovívavosti.
Někdy tu hudbu slyším a cítím se šťastným.
Najednou si vzpomenu všechny okamžiky,
kdy jsem žil a nebyl nesen nutností
a všedností dní a povinností.
Kdy jsem cítil , že je možné, aby se stal zázrak.
Jako bych byl na cestě k tomuto světu.
Ale ve skutečnosti jsem zatím cestu k životu,
jaký jsem si vysnil, nenašel.
Nevím zatím, kdo jsem a jaký bych mohl být.
Možná jsem jen snílek, neschopný žít životem,
který v sobě cítí.
Když se někdy dívám na hvězdné nebe,
cítím úzkost před poznáním.
Vím, že někteří lidé pronikli do poznání
harmonie života a vesmíru.
Cítí její dech ve všem kolem sebe.
Stačilo by pochopit a člověk by uměl vše.
Představ si, ponořit se do hlubin myšlení
a nechat protékat moudrost věků svým vědomím.
Proniknout hradbou tmy,
která drží lidskou duši v zajetí nevědomosti.
Věřím, že je Bůh, usměvavý,
dívající se shovívavě na lidské snažení a hemžení
a čekající, až ho pochopíme.
Někdy ho vyzývám, aby mi pomohl vidět ten svět,
který je lepší stranou skutečnosti.
Aby skutečně oživly obrazy života,
jak si je dovedeme vysnít.
Aby se vytvořil svět lásky a něhy,
který je v hlubinách duší lidí.
Najděme krásu a laskavost.
Nevažme se na názory lidí kolem nás
a žijme svůj život.
Padající listí mi připomíná
jen marnivost této lidské touhy.
Chtěl bych žít jako básník nebo malíř.
Třeba jako filozof.
Hledat lásku a najít krásu lidských duší.
A vyprávět o tom.

Myslím, že se mi to konec koncům víceméně splnilo. A proto vám do dnů, i těch, které jsou někdy šedé, ale záleží na nás jak je bereme, přeji především lásku a taky zdraví a ať vás dobré hvězdy provází.
Váš Petr Šafránek

O přátelství

21. dubna 2012 v 9:21 Citáty
Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt, naše neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí spolu s námi.
Marcus Tullius Cicero

K zamyšlení

13. dubna 2012 v 15:42 | Petr Šafránek |  Poezie
Předkládám Vám k zamyšlení výběr z mých filozofických úvah. nelekejte se, berou mě míň než přírodní lyrika. Přeji hezké jarní dny. Petr


Zem

Oranice pod sněhem
Mělká jezera lidského prachu
Prorostlá kořeny bytí rodů
Černé náhrobky v bílém sněhu
Poselství našich prapředků
Pro nás znamení a výzva
Jste co jste a v prach se obrátíte

Nebe

Bůh stvořil nebe
Abychom při pohledu
Na jeho velikost pochopili
Jak jsme malí
A při střídání
Východů a západů slunce poznali
Jak rychle plyne čas
A jak málo ho máme
Na vnímání krásy kolem nás

Osud

Četl jsem moudrý citát:
Člověk začíná umírat,
až přijde o naději.
Nemám patent na moudrost,
osud ustanovuje sám.
Ale myslím si,
že člověk začne umírat,
až ztratí svou víru.

Zvěstování

Tisíce Kristů na kříže přibitých
zvěstuje víru v Boha a člověka
tisíce beránků v oběť zabitých
křesťanskou víru do rouna obléká

tisíce svržených pohanských bohů
nemá už sílu vrátit se znovu
tisíce kostelů zvěstuje pokoru
z rozpadlých klášterů zní zpěvy na chóru

tisíce holubic s palmovým listovím
nesou dál naději s poselstvím Kristovým

Hledání

Hledal jsem ve světě pravdu.
Na louce se pásly ovečky.
Zdály se mi čisté jako pravda.
Začal jsem počítat,
kolik je ve světě pravdy?
První, druhá, desátá,
devadesátá, dvoustá.
Najednou mne napadlo,
že některá je pravá
a některá falešná.
Poznal jsem,
že pravdu nejde spočítat.
Oveček bylo stejně málo.
Pravdu pozná jenom Bůh.

Ostrovy duší

Žiji na opuštěném ostrově své duše
Obtékají ho vody cizí lhostejnosti
Zanáší bahno zpopelněných citů
Je schován za útesy mého já
Chráněn narušenou palisádou ideálů
Ostrov pluje jako loď oceánem času
Hledám jiné ostrovy opuštěných duší
Které také čekají příliv lásky
Spojíme se v něm v jednu pevninu
A zvedneme příboj proti nenávisti a zlu

Pravil Bůh

Zavolej a moje srdce tě uslyší
jsem tu pro tebe stále
i v noci kdy neusínáš
obrať se na mne dám ti světlo
a i když se ti zdá
že svět je nepřátelský
máš mne já ti podám ruku
nemusíš až do Sixtinské kaple
jsem s tebou všude a stále
nikdy si nezoufej nejsi sám
narodil jsi se k obrazu mému
a já tvůj obraz kreslím


Pokušení

V dáli svítí jasné světlo
To Ďábel lidi s úsměvem láká
Drží v ruce atomovou pochodeň
Ukazuje krásnou cestu k moci a slávě
Zástupy lidí se za ním hrnou
Nevidomí, unikají očima
Závistiví, neupřímní, nenávistní
U rozcestí stojí malý Anděl
Pro samo dobro rozdal vše
Nenabízí nic, jenom spasení
Je bohatý svou láskou a posláním
Na kamenitou cestu za ním
Se vydává jen pár lid
Opravdu zvítězí pokušení?

Dušičky

Na hřbitov vchází tma
Do srdcí světlo
Škrtají zápalky
Malé soukromé hranice
Pro oběť bohům klidu
Voní vosk a jehličí
Je to hold starým láskám
I konec starým nenávistem
Je klid opadaného listí
Rozechvělé oči svící
Zvěstují přítomným
Že život i smrt jsou věčné

Kolotoč

Rozednívá se
Úl dne začíná hučet
Včely a lidé se probouzí
Hledají pyl
Včely v květech
Lidé v úspěchu
Lhostejných cizích tváří
Jen úsměv dítěte
Je povznesen nad ten shon
Ještě ho nenaučili
Bát se úspěchu

Večeře

Sedím zase večer u stolu
S maminkou a sestrami
Tatínek s chlapy v hospodě
Zapíjí úřední vyřizování
Lampa stahovačka svítí
Večeříme chléb se sádlem a čaj
Ten chléb můj tehdejší
Mi otče náš dnes dej
A světlo pěkných vzpomínek
Ať mi věčně svítí - dík

Prosba

Každá báseň má snad něco sdělit
Já píši básně, když chci své srdce scelit
Rozervané za všechny kolem sebe
Rozdané z lásky a teď je prázdno zebe
Ach, Bože, lásko, o pomoc Vás prosím
Od cizích hříchů, které v srdci nosím

Závěrem dopis mamince

Mami, vzpomínám často.
Stále Tě mám moc rád.
Chtěl bych Ti to říct,
abys měla radost.
Doufám ale, že to víš přesto,
že už se mnou nejsi.
Byla jsi milá a na mne hodná.
Takovou lásku jsi dala i mým dětem.
Co vše jsi je naučila stejně jako mne,
těch říkanek a pohádek, co bylo.
Vše jsi zvládla laskavým slovem.
Vždy mě mrzela ta jemná pokárání.
Jak jsi uměla krásně pochválit
a být vděčná za maličkosti.
Díky Tvé vůli a snaze (táta už ji neměl)
jsme my, tvé děti, vyspěli k obrazu Tvému.
Máš teď dvě magistry a jednoho inženýra.
Myslím, že s Hedvičkou si o tom
tam někde nahoře povídáte.
Děkuji Bohu, že jsem se narodil
do Tvé laskavé náruče.
Taky mu děkuji, že Ti dal zdraví
až do té třiadevadesátky.
Jsi stále s námi v našich srdcích.
Děkuji Ti za nás všechny
za všechno, co jsi nám dala.
není toho vůbec málo.
S láskou Tvůj Petěk
P.S.
Škoda, že nemůžeš pochovat
pravnoučka Kubíčka, je kouzelný.